pozdravení
Stáli jsme se synem nedaleko rakve. Pod modrým nebem stíněným vzrostlými stromy, ve kterých šuměl svěží srpnový vítr. Přítel Pepi se v požehnaném věku 88 let rozhodl odejít „dál“ či „blíž“. Jsem moc rád, že jsem ho pár dní předtím stihl navštívit. Na otázku „Jak to vidíš, jak se tady ještě zdržíš?“ odpověděl jen úsměvem.
Najednou se z nebe snesla krásná zelenozlatá vážka a usedla poblíž jednoho z věnců. Po chvíli dvakrát či třikrát volně obkroužila rakev a zmizela.
Tak se s námi ještě přišel rozloučit… V lehkosti, kráse i vznešenosti. Díky za ten zážitek.
pod krásou statných korun lipových
kterými nebe modrosvítá
tlumené hlasy stisky žádný smích
příchozí s rodinou nejbližší se vítá
před kaplí rakev zdobená květinami
častý cíl pohledů a vzpomínek
hranice pevná kdo je a už není mezi námi
skrz kterou neprojde ani nejtenčí pramínek
neslyšný letec na křídlech zlatočirých
přilétá a sedá u věnce Milému tatínkovi
v nesmírném klidu přináší neslyšný smích
o neprostupné hranici Ti s úsměvem své poví
obkrouží párkrát našeho zájmu středobod
s lehkostí pluje ve větrovzdušných vlnách
pozornost drobnostem světa přichází nám vhod
právě teď onen návštěvník do větru zas plách`
vím kdo byl
ač neumím Tvé mysli podat důkazy
nás lehce pozdravil
z kouzla té chvíle právem Tě zamrazí…
