odevzdaný

Tolikrát váhal, jestli má nakonec jet. Tolikrát se rozhodoval a ptal se sám sebe. Tolikrát se ptal mě. Odcestoval i se svou nemocí. Vybavil se mnohými léky a odhodláním. V kombinaci s toužebně očekávaným cílem by se měl rychle uzdravit.
Těžko se mi to říká, ale… Pořád ještě váhám, jestli to vlastně mám říct. Když to zkusím vyslovit pro sebe, i tak se opatrně ohlédnu, jestli to někdo slyšel nebo ne. Pak si řeknu, že je v tom vlastně ukrytá veliká radost z poznání a hledám cestu, jak se o ni podělit. Nejen s tebou, ale i s ním, mým mužem Lubošem.

Jmenuju se Karin. A je to vlastně úplně obyčejné, protože… protože mi to připadá samozřejmé, snadné, přirozené, nejlehčí… Uf, uf! Takže: dnešní podvečer a večer byl nádherným zážitkem. A je to venku!

To bylo tak. Včera večer dostal Luboš teplotu a dlouhé seznamy úkolů, které chtěl proměnit v seznamy zeleně odškrtané odshora dolů, se začaly zjednodušovat na nutnější a nejnutnější. S některými věcmi jsme mu mohli pomoci, některé byly čistě na něm. Všechno proto, aby mohl odjet. Taková příležitost, navíc už předem zaplacená, se jen tak neobjevuje. Určitě to má nejeden další smysl, že se to vše tak seběhlo – příležitost navštívit místo, o kterém sní už několik let, výhodnější podmínky, vše se podařilo domluvit a zařídit jak u nás doma, tak u Luboše v práci. A teď tohle. Smůla? Výzva? Zkouška? Varování? Cestovní horečka?

Výsledkem souhry všech okolností byl Luboš, jak ho málo známe. Luboš nechávající proplouvat kolem sebe mnohé informace bez snahy je uchopit a vytěžit, získat k nim ještě další detail. Luboš bez snahy zoptimalizovat každý krok tak, aby bylo vše co nejsnazší, nejrychlejší, nejefektivnější – aby vše mělo svůj důvod, proč to tak je, neboť bezdůvodné má vždy nějakou slabinu. Luboš… odevzdaný.

A s tímto Lubošem jsme odjeli do Prahy. Už mnohem dříve byl do toho samého dne naplánován výlet do Prahy kvůli koncertu, který se stal narozeninovým dárkem nejmladší dcery, starší ji nakonec dělala doprovod, protože Luboš nemohl, nebyl schopen. Takže jsme bez zádrhelů dorazili v raném večeru do Prahy, zastávku na okraji Prahy využili k nákupu nějakých léků pro Luboše podle doporučení. Pak jsme děvčata vyklopili u dějiště koncertu.

Zrovna bylo volné místo na zaparkování, zrovna neplacené. Zrovna právě na stejné křižovatce byla otevřená sympatická cestovatelská kavárnička. Tam jsme poseděli, Luboš pil léčivý cejlonský nápoj. Když se chystali zavřít, nasedli jsme do auta a odjeli jedním z více směrů hledat otevřené obchodní centrum. Zrovna naším směrem po asi třech kilometrech měli otevřeno, zrovna přímo před vchodem bylo volné místo. Zrovna jeden z prvních obchodů byl sport, zrovna jeden z prvních stojanů byly čepice. Právě tu si Luboš chtěl na moře koupit. To se podařilo a zrovna těsně vedle sportovního obchodu jsme si dali malé občerstvení v jednom řetězcovém podniku.

Když jsme se volným tempem vraceli zpátky ke koncertnímu dějišti, zkusila jsem zajet až do těsné blízkosti. Zrovna bylo parkovací místo těsně vedle hlavní brány areálu a pár desítek metrů za pódiem, takže jsem čekání na děvčata vyplnili poslechem posledním písní kapely. Děvčata přišla nadšená a s cennou trofejí v podobě fotografie s podpisy členů kapely. Odjeli jsme na letiště a dorazili na místo srazu pět minut před stanoveným časem. Zrovna v tu chvíli dorazil také hlavní organizátor. Luboš se přidal ke skupině a my s děvčaty jsme se rozloučili.

Dokázala jsem vám popsat svou radost z dlouhé řady „zrovna“? Cítili jste to plynutí, tak jako jsem ho cítila já, když jsme byli s Lubošem přímo v něm? Přímo v proudu událostí, které jsme ovšem nenarušovali svým technologickým a lidsky přerývaným myšlením, postaveném na chatrných základech zkušeností a předpokladů, které se marně snaží modelovat budoucnost na základě nepochopené přítomnosti.

Já jsem si to nesmírně užívala a jediný otazník se mnou putoval právě proto. Mám se o tenhle dojem podělit s Lubošem, až se vrátí? V tu dobu bude už zdráv, tedy pomine jeho odevzdanost způsobená ochromením nemocí. Přijme mé sdělení? Pochopí mu radost? Dovolí mu jeho ego dívat se zvenku na náš příběh o odevzdaném Lubošovi a provázející Karin? Mám to tedy říkat?

Píšu tento příběh v první řadě pro Luboše. Věřím přitom, že i vám může připomenout vás samotné nebo někoho z vašich blízkých, ať už v roli Luboše či Karin. Příběh o odevzdanosti, která nás neochuzuje a nebrzdí, ale obohacuje, osvobozuje a v uvolněnosti dějů i přibližuje vzájemně mezi sebou stejně jako s celým světem. Příležitost plynout se světem…