od Míši a pro Míšu

Přijeli jsme do malého kempu u přehrady. Za okénkem seděla na maminčině klíně pomocnice. Bytost plně zaujatá možností být součástí tvoření potvrzení o zaplacení vstupu.
Přicházela slova pro tuto vílu. Když jsem začal psát, najednou jsem zjistil, že nepíšu pro ní, ale odrazy uvědomění, které skrze ní přišly, jsou ale určeny mně či dospělým obecně.
Ponořil jsem se tedy znovu do obrazu téhle víly v paměti, do proudu slov tančících kolem ní a poslechl něco pro ní.

pro Míšu recepční

nahlédnu za okénko recepční 
pár hlubokých očí ke mně vzhlíží 
mé přízemní dotazy jim mimozemsky zní 
jsou svobodné, lehké, nevázané zemskou tíží 

špetka bázně a velká hrst radosti 
bezpečí září z nohou mamčiných 
svět je plný her a ztracených starostí 
lehounce utkaným pojítkem je smích 

tento okamžik tahle chvíle 
teď papírek mi soustředěně podává 
podobná pohádkové víle 
jakou potkat se denně nestává 

Vílo díky že Tě potkat smím 
cosi drobného se zalesklo Ti v očích 
jak rád bych jistě řekl Vím 
snad umím ještě v zámku klíčem k dětství točit 

od Míši recepční

nahlédnu za okénko recepční 
pár hlubokých očí ke mně vzhlíží 
mé přízemní dotazy jim mimozemsky zní 
jsou svobodné, lehké, nevázané zemskou tíží 

neuhnou a do mě čistozáří 
stojíce na rozhraní dvou světů 
jeden má cíl dospělácky se už tvářit 
druhý je zůstat uprostřed voňavého květu 

tím květem je dětství – člověkem vymezený čas 
který čím dál kratším metrem sobě měří 
lávka Času je přitom tenká jako vlas 
jen tak dlouho pevná
dokud člověk v ní bude pevně věřit 

co když Dětství nemusí být odkvétavý květ 
co když vůně jeho v nás může provždy zůstat 
co když žádné hranice nemusí rozdělovat svět 
co když neumí vyslovit přání dětská ústa

přání nechte mou duši ve svobodném světě 
povolme lana která nás k dospělosti táhnou 
tolik a tak málo je možné ukrýt v jediné větě 
dovolme přímočaře cestám kdykoliv kamkoliv zahnout 

ručka mi podává papírek a inspiraci 
vem‘ si člověče ode mě můj vzkaz 
s díky jsem vzal a on se mi stále připomíná vrací 
že snáz se nestaví než boří skálopevná hráz 

tou hrází je slepota co Dětství ukrývá 
slepý dospělý Úžas, Přímost a Napojení ztrácí 
Rozum mu z duše lehkost vymývá 
snadno se do slepoty vstupuje 
mnohem hůř z ní k čistotě Dětství vrací 

kéž zboříme v sobě na co pyšní jsme vedeni tradicí byli 
kéž vidíme že jsme do slepoty zráli 
kéž vidět nám pomůžou u závor přítomné víly 
kéž brzy můžem` říct 
že na dospělost jsme si jen malou chvíli hráli