
Sotva do lesa vkročím
Sotva do lesa vkročím,už o mě ví a všem to prozradí.Hlavou v korunách stromů točím,zda spadne jí peříčko modré,co oči i duši pohladí.

Sotva do lesa vkročím,už o mě ví a všem to prozradí.Hlavou v korunách stromů točím,zda spadne jí peříčko modré,co oči i duši pohladí.

Těším se, až ruce do mě dáš,schovám je a pohladím.Někdy háček je mi domovem,jindy topení, bazén nebo pláž,s vodou sladkou i slanou si poradím. Vypiju vodu z celičké kůže,abys nesmáčel/a podlahu nebo tričko.I lehnout si na mě klidně můžeš,osušit bříško, záda anebo líčko.

Chodí se mnou,dělá stejné kroky i pohyby.Nemá tvář a plíží se tmou,před světlem uhýbá,prý se mu nelíbí. Když posvítím na něj, zmizí.Když zhasnu, též.Odvaha je mu cizí,zbaběle za mě se schovává,nejraději bych řekl Sám si běž!

Pomalu stéká a je slaná,ta zrozená z radosti,ta z bolesti,ta smutkem uplakaná. Čistí duši a oplachuje tvář.Kdo říká, že nikdy mu neteklaje sedmilhář.

Hledám škvíru pro svoje zuby,musí být přesně pro mě ulitá.Když ji najdu, nechci se chlubit,jen otočím se jednou dvakrát…dveře se otevřou,radost z úspěchu ke mně zavítá.

Je mi ctí, že na mě šlapeš,nastavím podrážkám záda.Je to má práce, chápeš?Čištění bot mám tolik ráda.

Polykám prach,bruslím po podlaze,ze špíny nemám strach,do drobečků jsem blázen. Krk mám dlouhý,pusu dokořán,okamžik pouhý…a čistota je pán.

Rodím se z bylinek,rodím se z kouřící vody.Kdo mé prostoty se nezalek‘,toho provázím za zdravím do pohody.

Je malý, ale rychle roste,málo se vždycky za něj vešlo.Ten stříhá ho, ta barví nejmíň po sté,prý bez perleťového laku by se to neobešlo.

Ležím třeba na cestičce v lese,jsem tvrďák a starší než mamuti.Mnohý mě na památku si nese,ač nemám krásu labutí. Umím se stát žabkou na hladině vodní,umím být plátnem pro obrázky.Umím lidskou duši hladit zvolna den po dni,umím zdobit domovy, kluky i dívčí krásky.