
Jsem příběh, co dobře končí vždycky
Jsem příběh, co dobře končí vždycky,plný princů, princezen a draků.Pomáhám naději a víře v život lidský,ve kterém láska vítězí a štěstí prší z mraků.

Jsem příběh, co dobře končí vždycky,plný princů, princezen a draků.Pomáhám naději a víře v život lidský,ve kterém láska vítězí a štěstí prší z mraků.

Přišel k nám zahradník.Nikdo ho nezval ani.Těžko mu řeknem‘ Díkza hromádkování. Nedívá se kolem sebe,jen hrabe a ztratil asi mapu.Z hromádek prý rád by viděl nebe.Říkám mu Vždyť nevidíš.Hrabe dál a zabručel Chápu.

Zahání tmu a tančí tuze ráda.Probouzí ji zápalky políbení.Nemá tvář, boky či záda,chlad v teplo pro pohled mění. Jedna je štíhlá, druhá buclatá,třetí v kalíšku si hoví.Ta je prostě bílá, ta má šat ze zlata.Až dotančí, zhasnou.Kdo ví?

Bydlím na dveřích a moc ráda cvičím,ráda se dotýkám lidské dlaně.Stiskneš mě a dveře marně syčí.Otevřu je a ty jdeš snadno za ně.

Zapískal ve křoví.Očesal listí.Na nebi rozehnal dešťové mraky.Na pozdrav odpoví:Buďte si jistí.Umím vynést draky na nebe,umím plachtit s ptáky.A sušit slzy taky.

Vlezla mi do boty barevná žížala,kličkuje sem a tam, asi cestu hledá.Musí se držet, aby se nesmála,když vážu ji do kličky, šimrám ji,že vydržet se to prý někdy nedá. Občas se klička utáhnout nepovede,pak na mě z boty rozevlátě mává.Tiším ji: Neboj, tak znovu!A nakonec to svedem‘.Čím dál tím raději se kličkou v botě stává.

Těší se na večer, těší se na ráno,těší se, až naleští i poslední stoličku.Rád by prý od pasty dostal přidáno,rád by si při práci zazpíval písničku. Tančí s pastou na všechny strany,tu rychle tu pomalu, a čistí a čistí.Když ptám se ho:Copak máš na dnešek,copak máš za plány?Jestli mi roste zub prý rád by zjistil.

Dívá se pokaždé, když se kouknu,směje se stejně jako jánebo nosík jako já při vrčení krčí.Neopič se! občas se na něj houknu,vůbec to nepomáhá a nejde do něj strčit. Tuhle jsem mu chtěla dát pusu na čelíčko,přála jsem si, aby řekl třeba Díky!Měl na sobě jako já navlas stejné tričko,chladného zrcadla dotkly se mé rtíky.

Přibzučel na sluncem zalitou kopretinu,pil dlouho a brumlal jí sladká slůvka.Když dotkl se květ večerního stínu,odletěl, jak nevděčný do větru mluvka.

Dívá se očima dávných časů,chodíme za ní přes dvůr jen pár kroků.Vidí v nás pravnučkách radost a krásu,slyšíme příběhy staré snad sto roků. Někdy se zadívám do jejích očía čtu si v nich, i když neznám písmena.Čekám, dokud jiskra z nich nevyskočí,zář kolem ní zlatavě je zelená.