Vzpomínám na ty časy,
kdy jsem hlavou chtěl pohladit nebe.
Šustil jsem listím a z výšky viděl krásy,
dovádění s větrem bylo denním chlebem.
Pak věnoval jsem člověku své tělo,
aby z něj tvořil, co ze dřeva je mu třeba.
Skříň, podlahu, postel voňavou skvělou,
anebo stůl,
na který položí čerstvě upečený chleba.
Než skácel mě, mluvili jsme spolu.
Prosil mě a pak děkoval.
Dnes musíš ke mně pohled sklonit dolů,
ke kořenům toho, co rád jsem dal.
Až potkáš voňavou postel anebo stůl,
pohlaď je a vzpomeň, odkud je to dar.
Až potkáš mě, dej mi třeba jen chvilky půl,
prohoď se mnou o světě jen slov pár.

pařez