Obloha se ve mně shlíží,jsem její malé zrcadlo.Když se lesu oči klíží,jsem pro zvířátka lákadlo. Mívám vody náruč plnou,pečlivě ji probublám.Seznámím ji se Sluncem i s Lunou,pak ji podám třeba vám. Dávám napít lesní zvěři,osvěžím i člověka.Kdo síle mé vody věří,větší zázrak nečeká.
Z výšky se dívá a potichu sleduje,jak lidé pod věží běhají, sedí, chodí.Zatáhneš za provaz a zvuk v něm čaruje,dunivé bim bam se v srdci mu zrodí.
Ležím třeba na cestičce v lese,jsem tvrďák a starší než mamuti.Mnohý mě na památku si nese,ač nemám krásu labutí. Umím se stát žabkou na hladině vodní,umím být plátnem pro obrázky.Umím lidskou duši hladit zvolna den po dni,umím zdobit domovy, kluky i dívčí krásky.
Umím se usadit na stéble trávy,umím se kutálet po lidské tváři,umím si v dešti užít svou chvilku slávy,umím paprsek slunce do duhy rozzářit. Umím být sladká, když do louže skočím,umím být slaná ze smutného očka,umím tvůj prst maličko smočit,než uhádneš, snad neuschnu,když počkám.
Je malý, ale rychle roste,málo se vždycky za něj vešlo.Ten stříhá ho, ta barví nejmíň po sté,prý bez perleťového laku by se to neobešlo.
Čekám, až opřeš o mě svou ruku,abys krok za krokem jistější byl či byla.Pomáhám chůzi babiček, dědečků,malých holčiček i kluků,když na schodech jim chybí jistota či síla.
Rodím se z bylinek,rodím se z kouřící vody.Kdo mé prostoty se nezalek‘,toho provázím za zdravím do pohody.
Hlídám vlásky, aby do očí nepadaly,hlavně slečnám, někdy i mužům.Obejmu čelo ať zima je či slunce pálí,někdy prostá jsem z kůže,jindy zdobná a blýskavá být můžu.
Polykám prach,bruslím po podlaze,ze špíny nemám strach,do drobečků jsem blázen. Krk mám dlouhý,pusu dokořán,okamžik pouhý…a čistota je pán.
Je z rukou a objímá, když je třeba,nejměkčí a nejhlubší mají maminky.Otevírá se pro děti a hřejejak z pece vytažený chleba,v ní rodí se dobré a ztrácejí špatné vzpomínky. Je plná bezpečí a kouzlit umí,rozpustí smutky a všechna trápení.Pálení a bodání zážitků hasí a tlumí,sevře tě a svět se ti promění.