návraty

Seděl jsem se zavřenýma očima v posluchárně Filozofické fakulty a nechal se vést krůček za krůček jejím hlasem. Chvíli jsem myslel. Na druhého z dvojice Tatu Juana, na vedle mě sedícího syna, na blízké přátele, na sebe… Pak jsem přestal myslet a začal se ztrácet. Nebo nalézat?

vracím se zpět jen pár dnů
do chvíle provázené tichým hlasem…
snad občas na hranicích snu
průlet světosvěty bez razítka v pase

vracím se zpět jen pár desítek let
do míst kde základy dnešního mě se kladly
zdál jsem se sobě nepatřičný pro tento svět
záviděl jistým kolem jak každý úkol zvládli

vracím se zpět jen pár životů
po stopách linie matek a otců a všech pra
směs osamělých poutníků i urozených bonmotů
v rukách tu kříž tu roucho a tu i zbraň

vracím se zpět jen pár…
nedořeknout může požehnáním být
návrat v tadyteďném mžiku k sobě je nejcennější dar
… a z moudrého hlasu léčivý dál mluví klid