Motýl a Duše: jak se (také) rodí fotografie

Sedíte zpocení ve stínu keře, abyste za malou chvíli znovu dobrovolně vstoupili do odpolední červencové výhně a proměňovali část země ze skladiště odpadu v ráji vegetace na cosi harmoničtějšího.

Vzhlédnete k nebi a uvidíte Motýla. Velkého motýla a až neuvěřitelně rychlého.
„Ahoj. Počkej chvíli! Můžu si Tě vyfotit?“
Samozřejmě nečekám, že odpověď uslyším, samozřejmě čekám, že odpověď uvidím. Motýl zmizí za keřem. Tak nic.

Vzápětí se vrací na pomyslném okruhu, který má otáčku nad mou hlavou. A znovu a znovu. Sahám pro telefon, mám jeho souhlas.

Mačkám, mačkám, mačkám. V polovině případů nevím, jestli jsem vůbec Motýla zachytil, ale i pohled na scenérii nebe je osvěžující. Až později budu zkoumat, jestli Motýl dovolil.
Mezitím se objevují další dva, nepoznám, jestli jde o hru, námluvy nebo boj, ale rychlost jejich letu a obratnost je fascinující, připomíná spíš ptáka. Pokouším se je zachytit, ale jsem si jistý, že mám na fotce jen nebe a stromy.

Vrací se můj přítel. Zvláštní, stačilo pár minut a už ho tak vnímám. Dál krouží nad mou hlavou a odlétá kamsi za keř. Občas se ale také na keř posadí a chvíli zůstává.
„Díky, příteli, ale v letu je v letu,“ usmívám se a znovu chystám telefon nad svou hlavu, abych se pokusil.

Takhle snadno a takhle rychle se z „nějakého motýla“ stává „přítel Motýl“. Takhle snadno se z dospěláckého světa taxonomického pojmenování otakárka ovocného, úžasu nad vlastnostmi, barvami, schopnostmi dostávám do pohádkového světa. Do toho samého, který většina dospělých považuje jednou pro vždy za uzavřený, když díky znalostem rodičů a učitelů dítě „pochopí, jak to je doopravdy a že pohádky nejsou.“

Milé děti, milí tak zvaně dospělí, a opravdu pohádky nejsou? Jestli je jedinou překážkou kontrast slov „pohádka“ a „realita“, co je odložit a jít s důvěrou do hloubky sebe sama?

Už víte? 🙂